Nářek po konci psychologie

06.12.2014 02:29

Kniha Nářek mrtvých nás ve formě velmi intimního rozhovoru dvou zasvěcenců psychologie C.G.Junga (Hillman, Shamdasani) přivádí k zásadní otázce. Kam nás moderní psychologie zavedla a jak dokáže skutečně pečovat o naši duši. A to nejen v rovině individuální.

Zdá se, že všechno pravé se mění a jen to, co se mění, pravým zůstává (C.G.Jung).

Když jsem ukončoval svá studia biochemie a balil knihy, nedalo mi to, abych neotevřel alespoň pár stránek a nenahlédl. Mou pozornost upoutaly zejména ty pasáže, které jsme ke zkouškám nepotřebovaly.   Ty ještě obsahovaly kouzlo a tajemství a připomínaly mi důvod, proč jsem vlastně na studium šel – porozumět více světu, který se kolem mě rozprostírá. Kus studenta ve mně zůstal. Nedlouho poté jsem zvažoval další studium, studium psychologie. S nadšením jsem si pořídil tu největší a nejtěžší knihu, která byla k dostání, Atkinsonovu učebnici psychologie. Jaké bylo mé zděšení. Řeč grafů, čísel a definic mi až příliš připomínala studium, které jsem s úlevou ukončil. Ne zcela levná kniha skončila po jisté době váhání v antikvariátu. 

Naštěstí jsem se setkal s psychologií jinou a postupně mimo jiné přelouskal výbor z díla C.G.Junga. Každý, kdo načichl k témuž, ví, o čem píšu. Je to jiný svět. Pravda ne vždy úplně srozumitelný a při vstupu do něj to chce jistou dávku odvahy a po vstupu dávku trpělivosti. Pak z něj ale již nikdy nevystoupíte. Na jedné straně náznaky určitého vyššího smyslu, systému, kompaktního celku, na straně druhé mnohé odbočky a zákoutí, kde člověk zůstává překvapen a sám a jediné co by si přál, by bylo zeptat se samotného autora, který při četbě jakoby seděl vedle Vás a skrze Vás sám sobě znovu naslouchal. Tuto příležitost už jsme propásli, ale díky Jungově Červené knize ne tak docela. Její vydání nás vrátilo zpět na počátek dvacátého století a ještě mnohem dál nebo spíš hlouběji, dá-li se toto slovo v souvislosti s časem použít. Možná jde spíše o kvalitu bezčasí, kterou Jung svým monumentálním deníkem, proroctvím a malbami přinesl. Proto je možná pro nás, kteří si zakládáme na tom, že čas plyne odsud tam a že směřujeme do budoucnosti, tak těžké Červenou knihu uchopit.

A právě této knize je věnován Portálem čerstvě vydaný, intimní rozhovor editora Červené knihy  Sonu Shamdasaniho s americkým zakladatelem archetypální psychologie Jamesem Hillmanem (zemřel těsně po dokončení těchto rozhovorů) pod názvem Nářek mrtvých.  Její podtitul psychologie po Jungově Červené knize není vůbec nadnesený. Tak jako byla Jungova psychologie zjevením pro svět jeho doby, je Jungova Červená kniha zjevením pro pochopení Junga. On sám v Červené knize mluví jednoznačně. To, co považoval svět okolo něj za jeho psychologickou školu (a mainstreamová psychologie dodnes stále ještě neuznala a nepřijala!), to, co musel svým způsobem bránit a obhajovat, aby přežil vědeckého ducha doby, byla pro něj samotného cesta, na které duši ztratil! Ve shodě s Jungem jsou Shamdasani s Hillmanem ve svých slovech velmi křehcí, ale v podstatě velmi přímí. Psychologie se stala jen další vědou, se svým aparátem, dějinami, pojmoslovím, školami. Hillman to vystihuje stroze: „Často například říkám, že bychom neměli užívat slovo „ego“. Nikdy jsem ho neviděl.“ Podobnými větami oba autoři psychologii postupně rozpouští, až nezbyde nic. Toto rozpouštění, ne nepodobné alchymické transmutaci se dá brát jako varování. Spoléháme-li se na pojmy a vysvětlování, duši ze světa vytlačíme a možná už nikdy nenajdeme. A to pochopitelně neplatí jen pro psychologii, ale u ní je toto přiznání nejděsivější.

Náhodou (Jung by ji nazval synchronicitou) se ke mně naprosto ve stejný čas jako kniha Nářek mrtvých dostala stať Hany Librové Environmentální žal (http://casopis.vesmir.cz/clanek/environmentalni-zal). Mluví rovněž křehce, stroze, ale přímo. Odmítáme si připustit, nechceme vidět, že před našimi zraky mizí naše Země a to co zbývá, je jen žal pro ty, kteří si dovedou připustit bolest nezměrné a nevyslovitelné ztráty. Máme-li vůbec jazyk, kterým bychom byli schopni říci něco relevantního, je to snad jazyk poezie.  Překvapivě stejně mluví Hillman se Shamdasanim. Mluví o vnitřních obrazech, kterým Jung aspoň v Červené knize zůstal věrný a které ho spojily s jeho předky i s jeho duší. O obrazech, které takřka nelze popsat a jen jazyk poezie, užívá-li se s velkým rozmyslem a jemným našlapováním, může dokázat ten zázrak, že se duše ze slov nevytratí. To se bohužel psychologii nepodařilo a tak stojí před stejně hlubokou propastí prázdnoty, do které se propadá naše Země.  

Nietsche v Zarathustrovi předpověděl konec náboženství, Jung v Červené knize předznamenal konec psychologie. Dnešní doba mluví stále ztišenějším hlasem o konci Země. Ke slovu se tak dostávají básníci a funebráci, Castanedova smrt, jako nejvyšší rádce. Jung to v Červené knize říká jasně: „Potřebujeme chlad smrti, abychom viděli jasně. Nemůžeme žít opravdově, aniž bychom se s ní setkali“. 

Kontakt

MARTIN NAWRATH Havlíčkova 508/33,
Kuřim,
664 34
+420 776 133 361 martin.nawrath@gmail.com